Ferraty 2011
Výlet do Rakous za lezením po kameni a železe
Na poslední chvíli se přidávám ke skupince, se kterou jsme byli v r.2010 v Totes Gebirge a stanovuji tak konečný počet účastníků na 6. Jsme rozděleni do dvou posádek. První z nich startuje z Brna (Honza, Petr B.) a druhá z Prahy (Já, Dave, Petr K., Richard). Nabíráme směr Hallstatt a i přes nepříznivou předpověď počasí se těšíme na lezení po tamních ferratách.
Odjezd naší skupiny se mírně zkomplikoval, neboť nástupní místo jsme si vtipně určili Centrum Chodov a několik minut se tam marně naháněli, ale nakonec vše dobře dopadlo a už si to šineme po Déjedničce v Octavii combi. Náším prvním cílem jsou Budějky a v nich Restaurant Masné Krámy, kam se Richard náramně těší. Bohužel pro nás mají ale úplně plno, a tak musíme vzít za vděk jinou restauračkou u Malého Pivovaru, která ale taky není uplně špatná, nooo. Dáme véču a pádíme dál...cestou načínáme mnou namíchaný gin s tonicem, který je malounko silnější, než by bylo zdrávo..no jo, tak jsem to míchal poprvé, noo...
Cesta ubíhá poměrně rychle a za chvilku už překračujeme hranice. Místy prší, ale to nám náladu rozhodně nezkazí a kolem půlnoci dorážíme do kempu v Hallstattu. Nacházíme místo k ubytování a po chvíli přijíždí také brněnská posádka...perfektní načasování. Paní z kempu je prý informovaná o tom, že dorazíme takhle pozdě, takže nemáme obavy, že by nás někdo vyháněl. Autama ale přes zavřenou závoru do kempu nemůžeme, tak věci nosíme pár desítek metrů a stavíme stany. Prší. Ještě chvilku klábosíme, pak s Davem dame list a jde se na kutě.
Pátek
Obloha sice není úplně jasná, nicméně troška té azurové barvy asi na minutu vidět je, tak vyrážíme do soutěsek na lehčí ferrátky. Cestou musíme zaplatit mýtné 20 EUR a pak už tradá na parkoviště, přezout a akce může začít. Přístup k prvním lanům je lesem, kde je po včerejším dešti hodně mokro a nepříjemně to klouže. Tento úsek ale zvládáme bez větších problémů a dostáváme se k prvnímu lanovému mostu, na jehož konci Honza trousí peněženku. Chvíli se dohadujeme, jestli má cenu pro ni lézt dolu do soutěsky, ale nakonec ji tam necháváme a pokračujeme v krasojízdě. Soutěska je krásná na pohled i na lezení a tak kluci, co mají foťáky neví, co dřív fotit.
Zdoláváme další lana přes soutěsku a čeká nás jeden takovej přeskok, jenž nám malounko nahání strach... Nikdo nespadl, a tak pokračujeme dále, obdivujeme vodopády a vychutnáváme si pohodové lezeni.
Na konci soutěsek nás čeká mírné stoupání, které nás dovádí k dalším lanům. Máme na výběr mezi obtížnosti D a F. (A-nejlehčí G-nejtěžší). Nakonec teda volíme „D“ a stoupáme dalších několik desítek metrů. Nahoře nesmíme zapomenout na „vrcholové foto“ celé skupiny a pokračujeme dále po turistické značené stezce. Poslední ferrátka nás vede přes vodopád a po ní už jen pěšourem do salaše.
Vycházíme z lesa a před námi se otevírá krásné horské sedlo, na němž je spousta pastvin a rachotící zvony nám napovídají, že uvidíme nějaká zvířátka. Jak si tak pochodujeme, David dostal nápad, že když jsme na těch ferratách a kolem nás teď vedou ohradníky, tak si uděláme pěknou fotečku cvaknutí k jednomu z ohradníků. Davida zřejmě nenapdalo, že v tom bude asi nějaký proud a cvaká se pro jistotu dvěma karabinama. Petr K. jen jednou. Vyfotím je a show může začít. Petr se z elektrické pasti dostává poměrně rychle, ale Davidovi to trvá poměrně dlouho. To nám umožní v klidu vytáhnout další fotoaparát a pořídit krátký videozáznam. Ještě teď se směju při vzpomínce na to, jak se Dave snažil vymanit pomocí helmy a batohu. (Obojí samozřejmě vedlou proud, protože jsme zmokli a byli celí mokří). Nakonec mu teda podáváme klacek, ať se z toho dostane...
V salaši dáváme knoedelsuppe, čajík a Petr si kupuje špek. Vše chutná báječně...S naplněnými žaludky se vydáváme na cestu zpět. I sluníčko se na nás přišlo podívat, což je více než příjemné.
Cestou dolu pořizujeme několik dalších fotek a při návratu do kempu ještě zastavujeme ve Sparu pro Gin a Tonika.
Je večer, čas klidu a míru. Relaxujeme,vaříme, někteří se jdou koupat do jezera, já si odlovím kešku a je nám fajn. Tonik teče proudem a nálada je prímová. Nic ale netrvá věčně a stejně tomu bylo i s dnešním večerem. Ještě dáme list a pak už jen kontrolujeme oční víčka ze spodu.
Sobota
Dnes je v plánu Seewand Klettersteig. Vyrážíme cca po 9. hodině, ale ještě v kempu se od nás oddělují Petr s Richardem. Kvůli předpovědi počasí mají obavu, aby nezůstali viset ve stěně a čelit tam případné bouřce.Pokračujeme tedy ve čtyřech. Cesta stále stoupá a otevírá se nám první pohled zvrchu na městečko Hallstatt. Dle informací z průvodce víme, že nástup na ferratu je kamenným suťoviskem. K jednomu takovému docházíme, ale šipka na Einsteig nám ukazuje jinam. Říkáme si, že to bude asi chyba a vydáváme se sutí nahoru. Jde to ztuha. Nakonec o několik set metrů vpravo (ve směru té šipky, co jsme ji ignorovali) vidíme cestičku a dochází nám, že jdeme blbě. Traverznem to teda k cestě a nacházíme začátek ferraty. Myslím, že bylo něco kolem 10,00 hodin. Nástup je ve výšce 920 mnm a ferrata má převýšení 750m.
Honza leze první. Vypadá to, že to bude pohodička, tak se za ním vydává i zbytek skupiny. Je zataženo a skála je malounko mokrá a občas klouže. Vylezli jsme prvních 100 výškových metrů a Honza s Petrem nám oznamují, že to balí. David je jednoznačně pro pokračování ve výstupu. A když von, tak já taky!!!
Honza nám půjčuje své hodinky s GPS, abychom věděli, v jaké výšce se nacházíme. Zároveň nás upozorňuje na fakt, že poslední lanovka shora jede v 17,00. Pěkně poděkujeme, vezmeme si ještě plánek výstupu, rozloučíme se a stoupáme dále.
Výhledy na městečko a jezero jsou vážně impozantní. Škoda jen, že není lepší počasí, to by to bylo ještě krásnější...ale to už bych chtěl asi moc.
Krájíme metr za metrem a já se občas dostávám do nepříjemné situace při problémech s přecvaknutím karabin. Musím se vracet a v některých úsecích to není úplně příjemné. Občas si musím slovně ulevit...Dave mě žene, abychom tam neviseli moc dlouho, stihli lanovku a vyhnuli se případnému dešti. Snažím se, ale moc rychle to nejde. Síla dochází a vody máme evidentně taky málo. Tak se aspoň snažim zlehčit situaci přepočtem výškových metrů na patra v paneláku. (Už jen 248 pater a už tam budem...:D). Nechápu, proč se to Davidovi nelíbí...
S dalšími nastoupanými metry lezeme do mraku, kde klesá teplota, navíc začíná pršet, fouká vítr a vidět je jen bílé mléko. Naštěstí už budeme za chvíli nahoře.
Konečně konec ferraty. Je 15,37 a plánek ukazuje, že cesta k lanovce trvá 60 minut. Dáme rychlou tatranku a snažíme se jít rychle. Prší a i přes naše nepromokavé bundy jsme mokří zvenčí i zevnitř. Čas kvačí a lanovka nikde. Náhle v mraku před náma uvidim lana a zajásám. Bohužel to ale nebylo to, co hledáme, nýbrž jen lanovka na zboží. Poptáme se v jedné chatě a prý je to už jen 15 minut. Nakonec to trvalo o trochu míň a na lanovku Gjaid přicházíme v 16:50. Kupujeme jízdenky za 16Eur a ptám se, jestli tam mají pitnou vodu. Chlapík řiká, že jo, ale u umyvadel mají ceduli že ne :D. Nakonec mi načepuje vodu v prvním patře...podle všeho ze stejného zdroje jako byl kohoutek s tou cedulí, ale což, žízeň je veliká.
Je tu odjezd lanovky. Nastoupíme a...jedeme nahoru??? WTF?! Dyk my přece chceme dolu na parkoviště...Chlapík nás ale uklidňuje tím, že se jede jen na kopec a tam se přestupuje na jinou lanovku. Uff...Je nám hrozná kosa a na přestupní stanici si mejeme v teplé vodě alespoň ruce a trochu se přioblíkáme. Čeká nás ještě jeden přestup a pak už se ocitáme dole na parkovišti. Vysílačkou voláme kluky, kteří pro nás přijedou károu...a když vidíme tu dálku, jsme rádi, že jsme to nemuseli jít pěšky...
V kempu horká sprcha, vydatná véča a sdělování zážitků. Honza s Petrem prý jeli do lázní a Petr s Richardem byli v solných jeskyních...Kluci nám sdělují, že ta dnešní stěna je jedna z nejtěžších v Rakousku...to zahřeje. No apak taky hřeje čaj gin a tonik, nooo...
Neděle
Původní plán byl jet do lázní, ale nakonec to balíme a za deště míříme zpět do ČR. Cestou se stavujeme v Masných Krámech, kde to opravdu stojí za to a pak nabíráme kurs Praha....